ahojky :) doufám, že tentokrát si to aspoň někdo přečte a zanechá komentář..:( né že by mně to nebavilo psát, ale jen tak pro sebe si můžu psát i jinde a nemusím to dávat na net..
rosemaid-girl¨
Ráno jsem se vzbudila s otřesnou náladou.. musela jsem zavolat do práce, jak to bude s natáčením a 2 hodiny jsem jim vysvětlovala, proč Adam zítra nepřijde.. myslela jsem si, že jsou teda inteligentnější.. asi každého by napadlo že, když někdo málem umře tak se na druhý den přece nepožene do práce! Ještě jsem musela dat vědět Mirovi.. slíbil, že až bude mít čas tak se za ním zastaví i se zbytkem Rosemaid. V deset hodin jsem šla vzbudit Romana.
"vztávej ospalče!" křikla jsem mu do ucha. S leknutím se posadil a protřel si oči.
"prečo tak skoro?" zeptal se se zívnutím.
" je deset hodin tomu říkáš brzo?" divila jsem se.
"čože desať?" vyskočil z postele "o hodinu máme skúšku s kapelou!" vyhrkl.
"myslíš ty padavky, kde hraješ na kytaru?" vyplázla jsem na něj jazyk.
"čakám omluvu!" vyzvedl nos až do oblak a podupával nohou.
"jinak co?" založila jsem ruce na prsou.
"čaká ťa smrť šteklením!" řekl s jiskřičkami v očích a chystal si ruce k lechtání.
"no dobře.. promiň že jsem tu vaši "úžasnou" kapelu nazvala padavkama.. je to ta nejlepší skupina.."
"ale?" podezřívavě zvedl obočí nad mým tónem hlasu.
"žádné ale, jste ta nejlepší skupina" zakřenila jsem se a potichu dodala"z Šuran.." ale on to stejně slyšel..grrr :/
"ako ináč, tam by sa dalšia ani nezmestila.." zasmál se se mnou.
"hele, nic proti smíchu, ale měl bys jít aby ti Igi nenadal!" řekla jsem s vážným výrazem.
"jasne, už idem.. počkať! Ty si aj pamätáš ako sa volá?" vyvalil na mě oči.
"dyť sem s vama byla rok každej druhej den, když jsme ještě byli spolu!" připomněla jsem mu.
"ja viem, ale tak keď ich tak nemáš rada tak som si myslel, že.."
"ty radši nemysli! Ještě by tě rozbolela hlava! Přebarvená blondýno!" vyplázla jsem na něj jazyk a žduchla do něj, aby se konečně pohnul ke vchodovým dveřím.
"ha ha ha, s tebou je dnes zábava" zasmál se "ani sa mi nechce odisť.." řekl sklesle.
"tak zase zitra dojdi" vyhrkla jsem pohotově, ale potom toho hned litovala.. co to zase dělám! Sakra!
"dobre tak vo 2 ma čakaj!" oznámil mi radostně. Dal mi pusu na líčko a pádil ke svému autu. zalezla jsem zpátky do domu. Odběhla jsem se převléct a pelášila za Áďou do nemocnice.
Pořád tam jenom leží, nehýbe se.. jen hrudník se mu nepatrně zvedá s každým nádechem. Seděla jsem u něj hodiny a pozorovala jeho bledý, ale pořád stejně krásný obličej, orámovaný černými vlasy. Když už jsem se zvedala k odchodu, do dveří vstoupil jeho ošetřující lékař.
"dobrý den, jaký je jeho stav? Lepší se to?" zeptala jsem se se zájmem.
"rány se zacelují vcelku rychle, ale pro jistotu jej držíme v umělém spánku"
"a kdy ho probudíte?"
"no, podle toho jak rychle se zotavuje, viděl bych to tak na 2 dny"
"dobře a můžu za ním zítra zase přijít?"
"jistě! Myslím, že mu vaše blízkost pomůže"
"to asi jo.. normálně bez sebe nejsme dél než dvě minuty" zachichotala jsem se.
"tak to přijďte určitě. Jestli je vaše pouto tak silné, tak se bude cítit lépe pokud, tak bude i vám." Přívětivě se usmál a plížil se zkontrolovat přístroje...
Ještě naposledy jsem věnovala pohled jeho bledé tváři a se smíšenými pocity jsem vyrazila ven z nemocnice.