close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Útěk!?-2.díl

21. srpna 2012 v 11:19 | rosemaid-girl |  Útěk?!
nenechte se stplést! ;) všechno může být jinak než se zdá! nebo ne? kdo má pravdu? a je ta pravda vážně možná?

Vystřelila jsem ven k mému autu a rozjela se za Adámkem do nemocnice. Nebylo to daleko, takže jsem tam byla za 15 minut.. zamířila jsem si to na informace, abych zjistila, kam mám vůbec jít.
"dobrý den, mohla byste mi říct kde je Adam Noška? před chvílí ho sem dovezli." Obrátila jsem se s prosbou na sestřičku.
"samozřejmě, právě ho odvezli na sál, druhé patro hned nalevo. Můžete tam počkat" mile se usmála a já už jsem letěla nahoru po schodech. Sedla jsem si tam na židli a čekala, až doktor vyjde ze sálu. Trvalo to přes 2 hodiny. Až nakonec doktor vylezl ze sálu.
"dobrý den, jak je Adamovi? Bude v pořádku?" bombardovala jsem ho otázkami.
"no radši se posaďte!" řekl mi a já na něj udiveně zírala.
"on to nepřežil?" zasýpala jsem a nebyla jsem si jistá, jestli mi vůbec rozumněl..
"no, ehm.."


"to vážně?!!!" zase jsem měla v očích slzy a radši jsem si opravdu sedla, aby to se mnou neseklo.
"je mi to líto..ztratit moc krve" sklopil hlavu a chtěl odejít.
"počkejte!" zarazila jsem ho "můžu ho ještě vidět?" řekla jsem sotva slyšitelně. Kývl hlavou a vedl mě na sál. On tam ležel na operačním stole přikrytý pouze bílou plachtou. Kousek jsem odhrnula, abych mu viděla do obličeje. Chytila jsem ho za zakrvácenou ruku a znovu se naplno rozbrečela.
Seděla jsem u něj asi 2 hodiny, ale najednou jsem uslyšela tlukot srdce! A nebyl můj a ani v místnosti nikdo kromě nás dvou nebyl! Protože, jsem jim to nechtěla dovolit.. nechtěla jsem, aby ho někam odvezli, chtěla jsem být s ním, jak dlouho to jen půjde. A teď?! Přiložila jsem ucho k jeho donedávna strnulému srdci. Ono vážně bylo! Ale jakto?! Zazmatkovala jsem, nevěděla jsem jestli to mám říct doktorům, aby ho zachránili a nebo ho neopouštět.
"Adámku?" zašeptala jsem, ale i tak to znělo až moc nahlas. Jeho rty se pohnuly, ale žádný zvuk z nich nevycházel. "zlatíčko nemluv, já , já, zavolám doktora jo? On ti pomůže oni tě zachrání! Budeš zase v pořádku!" vyblekotala jsem a rozběhla se najít někoho, kdo by mu mohl pomoct. Přepadala jsem otázkama, jestli náhodou není zkušený doktor, snad všechny co jsem potkala, až jsem narazila na toho, který ho operoval předtím.
"musíte jít se mnou, on žije! Poďte musíte ho zachránit! Je to vaše práce!" tahala jsem ho za rukáv jako malé dítě. Ale on mi nevěřil.
"to není možné. Byl mrtvý přes 2 hodiny!" protestoval po cestě
"já vím, ale on vážně žije! Slyšela jsem jeho srdce na vlastní uši!" utíkali jsme k sálu. Rychle jsem zastavila u stolu, na kterém ještě stále ležel. Už měl otevřené oči a těkal jimi ze mě na doktora a nazpátek.
"on vážně žije! To je zázrak! Hned doběhnu pro kolegy a pustíme se do práce!" oznámil mi a utíkal je někam shánět.
"vidíš! Říkala jsem ti, že tě zachráníme!" dala jsem mu pusu na čelo a znovu chytla jeho ruku. Pokusil se o náznak úsměvu a upřeně se na mě díval. Ale potom najednou upnul pohled na svoji druhou ruku, na tu, za kterou jsem ho nedržela.
"co se děje?" zeptala jsem se a podívala se, jestli s tou rukou není něco v nepořádku. Zdála se být zdravá. Ale svíral v ní papírek! Rychle jsem ho vyndala z jeho sevření a podívala se, co je tam napsáno.
"keď ju neMôžeM Mať ja, tak ty tieš nie.. teraz za to Budeš platiť! čakaj Ma o 4 v šatni Kristýny! Keď neprídeš odskáče si to ona! " nevěřícně jsem zírala na papírek a četla si to stále dokola. Ten hajzl ! já ho zabiju! Zrovna vtrhli na sál doktoři a pustili se znovu do jeho záchrany. Mě ovšem vystrnadili před sál. Ale i tak jsem si potřebovala něco zařídit. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila číslo Romana Birkuše! Toho nechutnýho vraha!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama