close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Souboj titánů 24. Díl

4. prosince 2011 v 22:21 | rosemaid-girl |  Souboj Titánů
"Takže? Nenapínej..!" zafňukala jsme
"takže možme prespať aj u neho v pokoji" dopověděl stále se usmívající Tomi.
"to je super"řekla jsem nadšeně "jak se ti podařilo tu sestřičku přemluvit? Vždyť nás tam nechtěla ani pustit" vyptávala jsem se mezitím, co jsme se přesunovali do pokoje kde ležel Miro. byli tam ještě další tři postele. Roman s Mirkem si jednu zabrali a další Tomi a tu nejblíž k Miirovi jsme měli já s Jarem. všichni jsme si jenom vyzuli boty, sundali bundy a zalehli do postelí. nevím jak ostatní, ale já jsem byla totálně ztrhaná.
"dobrou noc kluci"zašeptala jsem, ale i tak mě kluci slyšeli.
"dobrú" odpověděli zároveň. Do teď jsem ležela na zádech a tak jsem se přetočila na bok, abych mohla dát Jarovi pusu. On to samozřejmě hned pochopil a tak se rychle překulil na bok.Ttrošku jsem se nad tím pousmála. Jaro mě objal kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Chvíli jsem jen tak leželi, ale potom se naše obličeje začali přibližovat až se naše rty spojili v krásném polibku. nechtěla jsem aby jsme se přestali líbat, ne teď- potřebovala jsem podporu, jinak bych se asi sesypala, v tento okamžik jsem byla ráda, že mám dva kluky- ale nemohli jsme se líbat, když vedle nás leží Miro v komatu, takže jsem se odtáhla a střelila k němu provinilý pohled. Jaro kývl, asi to znamenalo, že to chápe. Přetočila jsem se na druhý bok a dívala jsem se na Mira. byla jsem smutná, že se to stalo, ale čas vrátit nedokážu. Po tvářích se mi znovu rozkutálely slzy. Jaro mi instinktivně pohladil ruku.
"obejmi mě! a nepouštěj " zašeptala jsem unaveně, věděla jsem, že tento příkaz se Jarovi líbil. chytil mě kolem pasu a přitiskl k sobě. tak ráda jsem cítila jeho blízkost, ale byla jsem moc unavená na to, abych si ji dokázala vychutnat. víčka jsem měla stále těžší až už jsem nemohla udržet oči otevřené a usnula jsem v Jarově objetí.
když jsem se probudila, bylo už šero. Slyšela jsem kroky, někdo pořád chodil tam a zpět po místnosti. potom se zastavil u Mirovi postele. odvážila jsem se znovu otevřít oči a podívat se kdo to tady chodí. ale to jsem asi neměla dělat. u Mirovi postele stál Tomi (na tom by samozdřejmě nebylo nic divnýho) a držel zvednutou Mirovu paži. nasál její vůni a olízl si rty. zadíval se na Mirovu paži a pomalu se k ní přibližoval, při tom otevíral ústa a tak jsem uviděla... ne to není možný to se mi muselo jenom zdát... protřela jsem si oči a znovu jsem se podívala na Tomiho. nezdálo se mi to... pár centimetrů od Mirovi paže, cenil Tomi své zuby s výraznými upírskými špičáky. "jakto že jsem si toho nikdy nevšimla!" nadávala jsem si v duchu. chtěla jsem rychle seskočit z postele a zabránit Tomimu aby ho kousnul, ale až teď jsem si uvědomila, jak pevně mě Jaro svírá. opatrně jsem uvolnila jeho sevření a vyklouzla z postele. Tomi si mě ani nevšiml. asi byl moc zaneprázdněný krví, která tekla hadičkami do Mirova těla. to se mi ale hodilo. chtěla jsem se vyplížit ven a zavolat pomoc, ale když jsem chytla za kliku, Tomi se náhle otočil, pustil Mirovi ruku a v podstatě přiletěl ke mně. odstrčil moji ruku z kliky, naklonil hlavu na bok a přívětivě se usmál.
"ty si chcela odisť?" zeptal se a stále se usmíval. Opřela jsem se o dveře abych nespadla, protože se mi začali podlamovat kolena a celá jsem se třásla. byla jsem hrozně vystrašená. nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. "ty sa ma bojíš?" odtáhl se. přikývla jsem a on popošel ještě dál. "prepáč, nechcel som ťa vystrašiť" řekl sklesle. znovu jsem přikývla. "nechceš sa isť prejsť von?" nevěděla jsem jak na to zareagovat. co když mě někde v křoví vysaje? ale něco uvnitř mě nutilo mu věřit. dívala jsem se mu do očí a byla jsem zmatená. hrozně zmatená.. nakonec jsem souhlasila. šla jsem k posteli si obout boty a potom jsem vyšla z pokoje v závěsu za Tomim. chápala jsem proč to nechtěl řešit v nemocnici, bylo to pro něj moc nebezpečné. kousek od nemocnice byl park tak jsme tam zašli. usadili jsme se na nejbližší lavičku a já jsem čekala co řekne. "čo by si o mě chcela vedieť?" zeptal se a mě to v celku zarazilo
"si upír?" pošeptala jsem nemohla jsem si být jistá, že se někdo neschovává za stromem. Tomi se pousmál.
"hej" řekl pyšně
"a osta..?" ani jsem to nestihla doříct
"nie len ja" vyhrkl. zamyslela jsem se jestli se ho mám zeptat nebo ne.." nad čím premýšlaš?" zeptal se a mě to vyvedlo z míry.
"nevím jestli... ne to je blbost.." zavrhla jsem to
"ma sa možeš spýtať na čo chceš.. ja ti za to hlavu neodhryzem" zamrkala jsem abych vypudila myšlenku na to, jak mi odtrhává hlavu od těla.
"no.. ty.. jak se můžeš tak rychle pohybovat?" vyhrkla jsem najednou
"pre nás je to snadné, neviem prečo, ale možeme se pohybovat velmi rýchlo"
"nás?" zírala jsem překvapeně
"snad si si nemyslela že som posledný svojho druhu.." ušklíbl se
"ne to ne jen, nad tím jsem zrovna nepřemýšlela.. a kolik vás tu je?" takhle jsme si povídali ještě dlouho,ale pořád jsem se vyhýbala té základní otázce.
"viem čo chceš vedieť" řekl, když jsem dlouho mlčela. udiveně jsem se na něj podívala. " jediná vec na ktorú si sa ještě nezpýtala, viem že to chceš vedieť!"
"jak..? "řekla jsem skoro neslyšně a vzpomněla jsem si na stmívání. já jsem ale trubka! plácla jsem se do čela. "ty umíš číst myšlenky.." konstatovala jsem
"ako si na to prišla pre boha? nie ja neviem čítať myšlienky.. " jasně to umí jenom Edward.. každý upír nemusí mít extra schopnosti, co to pro boha zase plácám za nesmysly.. nadávala jsem si v duchu
"promiň jen mě to tak napadlo.." řekla jsem trochu provinile
"to je v pohode.. viem že to bolo v súmraku, ale ja žiadne schopnosti nemám, iba viem hrať na basgitare!" usmál se
"aha, a ty ses díval na stmívání ?"
"nie, iba som ho čítal, veď je to svetový bestseller!" mrkl na mě.
"aha..:) asi bych si to taky měla přečíst, film se mi zdá úžasný, ale knížka bude určitě lepší."
"to iste a keď už sme u toho, áno pijem krv, ale lidskej sa snažím vyhýbať a hej možem jesť aj normálné jedlo, ale nieje to ono, prepáč, ale tie palacinky mi chutili ako blato" při té vzpomínce se otřepal. zachychotala jsem se
"v tom případě si dobrý herec." myšlenku na krev jsem se snažila vypudit z hlavy.
"ani nie.. nemali bysme isť? kluci sa po tebe budu sháňať!" v ten moment mi došlo, že jsem vlastně venku s upírem a sama. rychle jsem se zvedla a chtěla být zase co nejblíž Jarovi a Mirovi.
"máš pravdu měli bysme jít!" Tomi už stál vedle mě a šli jsme směr nemocnice.
"ja som ti vlastně nepovedal, čo s tým Mirom.." uvědomil si Tomi. zastavil se. "ale neviem či by som ti to mal povedať, ale asi hej, veď je tvoj kluk.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama