close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Souboj titánů 23. Díl

4. prosince 2011 v 22:20 | rosemaid-girl |  Souboj Titánů
šla jsem se radši obléct, abych to vůbec stihla než Jaro dorazí. když jsem si obouvala druhou botu, Jaro už otevíral dveře. Ještě jsem si vzala kabelku a klíče a mohla jsem ho následovat k autu. z dálky vypadalo celkem obyčejně, ale když jsme se k němu přiblížili, zjistila jsem, že je to parádní BMW. ( vím, že se v tu chvíli nehodí obdivovat auto, ale když já je mám tak ráda..) naskočila jsem za zadní sedadlo a Jaro za volant. mohli jsme vyrazit.
"prečo si si nesadla dopredu?"zeptal se překvapeně, když startoval
"v zadu je to pohodlnější" pokusila jsem se o úsměv
"to je pravda" přitakal a mohli jsme konečně vyrazit. jel hrozně rychle a tak jsem ho musela napomenout.
"Jari já vím, že se chceš dostat do nemocnice co nejdřív, ale když tě tam odvezou na nosítkách, tak to moc dobrý nebude." pokárala jsem ho
"som rád, že si neztratila zmysel pre humor" povzbudivě se na mě usmál a o trochu zpomalil
"děkuju.." povzdechla jsem si a položila si hlavu na opěrku. chtěla jsem usnout, ale musela jsem myslet na Mira. asi se mi podařilo na chvíli usnout, protože jsem ani nestačila zaregistrovat, že už jsme u nemocnice, když Jaro otevíral dveře. pomalu jsem se zvedala, ale nohy se mi podlamovaly a tak mě musel Jaro podepírat. šli jsme rovnou na ambulanci, ale tam nám řekli, že ho odvezli rovnou na operační sál. takže jsme museli jít do druhého patra. vyběhla jsem schody a i přes slzavé potůčky jsem viděla jak Mirko s Tomim pochodují před vstupem na operační sál. jakmile mě spatřili, zamířili si to oba ke mně, pevně mě objali
"nemáš sa čoho bať. Miro bude v pohode, uvidíš" utěšovall mě Mirko, ale já se na místo odpovědi rozbrečela ještě víc. kluci mě dovedli k židli, abych se mohla posadit. jsou moc hodní, všichni!
"děkuju"špitla jsem a dál zahalovala svůj obličej slzami.
"nieje za čo Miška! a neplač. Miro bude v poriadku, nemáš sa čoho obávať" chlácholil mě pro změnu Jaro.
"já vím že jo, věřím tomu! ale co když se.."ani jeden z nich mě nechtěl nechat tu větu dokočit a společně řekli:
"nie! nič také nehovor!" na to jsem nestihla nic říct, protože ze sálu vyšel doktor a všichni jsme se k němu nahrnuli, jako velká voda. čekali jsme co nám řekne a doufali, že ta správa bude dobrá.
"operace se povedla.." všem se nám ulevilo ale poslouchali jsme dál "ale jeho stav je velice kritický..nedoporučoval bych návštěvy, aspoň prozatím"
"vy ste se asi zbláznil že?" vyjekla jsem na něj a kluci mě chytli za ramena abych se k tomu doktorovi moc nepřibližovala."jak to mám bez něj vydržet, když jsem sotva zvládla, že jede na dva dny do prahy? vy asi nejste normální! jemu naše přítomnost může maximálně pomoct!"urazila jsem se a odsunula se trochu dozadu.
"dobře, jak chcete, ale myslím si že .."
"doktoři jsou od toho aby taky něco věděli a ne jen mysleli! myslet si může každý co chce!" řekla jsem stále uraženě. doktor se na mě namyšleně podíval a odešel pryč. "na jakém pokoji bude?" zakřičela jsem za ním
"nejspíš na 12" houkl na mě přes rameno
"děkuju!"zavolala jsem a otočila jsem se ke klukům. tvářili se překvapeně a trochu vyděšeně.
"no co.. měla jsem pravdu,,," obhájila jsem se. Jaro a Tomi šli každý po jedné mé straně a za mnou šel Mirko. jako by se z nich stali mí bodyguardi.. došli jsme až k pokoji s číslem 12. zaklepala jsem na dveře a chytla za kliku. ještě jsem se rozhlédla po klucích a ti na mě kývli, abych otevřela. pomalu jsem otevírala dveře.viděla jsem spoustu přístrojů, které pípali a mezi nimi na posteli ležel, sladký blonďáček. hlavu mě omotanou obvazem a ruku v sádře. zbytek těla měl pod dekou, takže jsem neviděla, jestli má ještě nějaké zranění.vešla jsem do pokoje a kluci mě následovali. přišli jsme k jeho posteli a já ho chytla za ruku. v tom okamžiku začal jeden přístroj zběsile pípat. hrozně mě to vyděsilo. pustila jsem jeho ruku a ustoupila o kousek dál. v mžiku tam byla zdravotní sestra a ptala se co se stalo kluci jí to v rychlosti vysvětlili a odvedli ji na chodbu.
"mám ťa tu nechať samotnu čo?" zeptal se posmutněle Jari
"to by od tebe bylo moc hezké"odpověděla jsem. Jaro mi dal pusu na čelo a odešel spolu s klukama. sedla jsem si na židli vedle Mirovi postele. a znovu jsem se opatrně dotkla jeho ruky. tentokrát se přístroj vychýlil z normálu jen o kousek, takže to sestru nepřivolalo.
"ahoj" zašeptala jsem. věděla jsem, že mi nemůže odpovědět, ale i tak mě to znepokojovalo. "vím, že si za tu nehodu nemohl, a doufám, že toho řidiče zavřou až zčerná!" povzdechla jsem si "přála bych si aby ses uzdravil co nejdřív..budu tě chodit navštěvovat každý den! slibuju!" dala jsem mu pusu na čelo a přístroj jako by se zase pomátl. začal zběsile pípat a to znovu přivolalo sestru.
"měla byste už jít! pan Šmajda potřebuje klid, je po operaci, měla byste na to brát ohledy." vystrčila mě sestra z pokoje. ještě jsem mu smutně zamávala a odkráčela jsem za klukama. už s nimi byl i Roman. jakmile mě spatřil, zvedl se ze židle a šel za mnou. pevně mě objal a pošeptal mi
"Miro sa brzo uzdraví! bude to dobré uvidíš!"
"já vím že jo.."řekla jsem smutně a víc se k němu přitiskla. byla jsem ráda, že tady je. jo jasně byl tam i Jaro, kterého jsem měla moc ráda, ale objetí od Romana je jako od staršího bratra a to jsem zrovna potřebovala. zabořila jsem mu hlavu do ramene a tiše se rozbrečela. Romi mě hladil po zádech a stále mě uklidňoval. potom se ode mně trochu oddálil a uviděl, že brečím.
"Miška neplač" zvedl mi hlavu a palci utřel slzy, které mi stékaly po obličeji "všetko bude dobré počuješ? Miro sa brzo uzdraví a tom nieje pochyb!" kývla jsem
"ale když já to neumím zastavit.."potáhla jsem. vzal mě kolem ramen a odvedl mě za klukama. sedla jsem si vedle něj, stále se mi slzy kutálely po obličeji, ale Romi radši nic neříkal, stejně by to neovlivnil.
"čo ti povedala ta sestrička? možme za nim dnes zasjť?" zeptal se mně Mirko
"řekla mi, že bysme měli brát ohledy na to, že je Miro po operaci, a že bych radši měla jít, ale o vás se nezmiňovala" pokrčila jsem rameny.
"idem sa opytať" prohlásil Mirko, zvedl se a šel k sesterně. za chvíli se sklamaně vrátil.
"takže nemůžete.." odhadla jsem a Mirko přikývl.
"až zajtra" povzdechl si
"nevím jak vy, ale já tady zůstávám!" rozhodla jsem se najednou. kluci se na sebe podívali a zároveň odpověděli
"my tieš!" trochu mi to zvedlo náladu, že mě v tom nenechají. pokusila jsem se o úsměv.
"pojdem sa spýtať, kde by sme tu mohli zostať" navrhl Tomi a šel na sesternu. za chvíli z ní vyšel a v jeho úsměvu se mi něco nezdálo, ale neměla jsem čas se tím zabývat.
"tak co?" zeptala jsem se nedočkavě
"Mirov stav sa nijako nezhoršil, práve naopak, takže....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama