"promiň" omluvila jsem se mu a šla k plotně "asi už máte pořádný hlad co?" pokusila jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo.
"tomu ver!" mrkl na mě Jari. nalila jsem první várku na pánvičku a šla se podívat, jestli vůbec
máme marmeládu a objevila jsem šlehačku.
"klucííí?" oba seděli u stolu a zvyhli hlavu když jsem je oslovila "co by ste řekli na to .. kdybych místo
jamu dala na palačinky nutelu.. a šlehačku a kakao? myslím si že dneska si to zasloužíme!"
"to teda hej!" ozval se Romis
"super! Jari? podíváš se jestli tam není ještě jedna pánvička?" podívala jsem se na něj svýma psíma očima a Jaro hned vyskočil ze židle.
"jasne!" otevřel skříňku chvíli se tam přehraboval a nakonec vytáhl úžasnou pánvičku, na které smažívám i doma.
"ta je super díky. chceš smažit?" zeptala jsem se ho, ale Roman ho s odpovědí předběhl
"já budem kludne vyprážať a Jaro má natierať nutelou nie?"
"jo to máš pravdu, tak si ještě chvíli počkáš Jari" pokrčila jsem rameny a Jaro taky. s Romanem nám to šlo velmi rychle. Jaro ani nestíhal dávat na palačinky šlehačku a kakao. řekla jsem mu že nemusí tak spěchat, protože kluci stejnak ještě spí. a tím jsem mu vnukla perfektní nápad jak je probudit. vzal dva talíče s palačinkama, a šel nahoru.
"kam jdeš?"
"prebrať tých ospalcov" zavolal na mě ze schodů. s Romanem jsme se na sebe tázavě podávali, pokrčili rameny a pokračovali ve smažení. než kluci došli dolů, my už jsme měli všechny palačinky usmažené. a tak jsem se vrhla na mazání nutelou a Romis na ně dával šlehačku a kakao. bylo to docela trapné ticho a tak jsem se ho snažila protrhout
"romi víš já t.." uslyšela jsem dupot a smích na schodech tak jsem s tím radši přestala tak rychle jako jsem s tím začala. jako první vešel do kuchyně Jaro a oba talíře co nesl byly prázdné. pokrčil rameny a pokračoval dál. v závěsu za ním byli Mirové a za nimi byl Tomi. když mě Miro spatřil, šel ke mě, objal mě a dal mi polibek.
"dobré ráno sluníčko" řekla jsem mu na uvítanou
"aj těbe miláčik" vzala jsem ho za ruku a šli jsme se posadit ke stolu. Jarovi jsem se snažila naznačit něco jako promiň, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože se tvářil dost zkroušeně. seděla jsem vedle Jara a Mira. a naproti nám seděli Tomi, Romi a Mirko. s Mirem jsem se stále držela za ruce, ale když nás nikdo nemohl vidět, tak jsem dala druhou ruku Jarovi. radostně se na mě podíval a já jenom kývla. potom jsem pustila Mira, protože už jsem se chtěla pustit do těch krásně vypadajících palačinek. Měla jsem šílený hlad. sáhla jsem po palačince a s chutí se do ní zakousla.
"hm.. dobře sme to udělali" pochválila jsem nás. Jaro mi ruku stiskl víc.
"to tade hej!" a souhlasil se mnou "ináč by sa o ně tak neprali!"
"co?? vy ste se prali o palačinky?" obrátila jsem se na Mira
"nie!" usmál se na mě "Jaro zasa preháňa!" podezdřívavě jsem se na něj koukla "vážně sme se neprali o palacinky!"
"ale hej ako malé deti!" snažil se ho vyprovokovat Jaro.
"Jari nechej toho!" napomenula jsem ho, sklopil oči a zase mi stiskl ruku o něco víc. "vždyť je to jedno! palačinek je dost, takže se o ně už nikdo prát nemusí!" až teď jsem si všimla, že Roman, Mirko ani Tomi se vůbe nezapojují do konverzace. Roman a Mirko vypadali jako by nad něčím usilovně přemýšleli a Tomi měl nepřítomný výraz a jen unaveně zvedal ruku, když si chtěl kousnout palačinky.
"co se děje?" obrátila jsem se směrem k druhé straně stolu. mou otázkou jako bych je vytrhla z tranzu.
"chcel by som vám niečo povedať!" řekli Romi a Mirko zároveň "tak začni ty!" řekli zase zároveň "ne ty!" opět stejně. tentokrát nás to už rozesmálo, ale jen na chvíli. nakonec začal Roman…